Mezi překladatelem a básníkem. Je vůbec možné překládat poezii?

Překládání poezie je nepochybně velkou výzvou pro… no, vlastně pro koho?

Je překladatel poezie ještě překladatelem nebo už více básníkem?

Americký poeta William Stanley Merwin jednou řekl, že s poezií je to jako s vyprávěním vtipů: pokud změníme jedno slovo na konci, ztratíme celou pointu. Jak si tedy poradit, když se básnický text snažíme převést do jiného jazyka? Upřímně? Jak to jen jde.

Při překladu poezie totiž stojíme před výzvou v podobě rytmu, veršů, ale také vazeb, pádů a časů. Např. když si držitel Nobelovy ceny za literaturu, chilský básník Pablo Neruda, pohrává se vzpomínkou na první lásku a záměrně používá různé minulé časy, aby vyjádřil ukončenost a neukončenost svého citu. Množství jednoslabičných výrazů v angličtině také dokáže pořádně potrápit, zvláště pokud se jedná o veršovaný text. Takto například došlo k tomu, že v některých Sládkových překladech Shakespearových dramat se text rozrostl natolik, že se tím české inscenace prodlužovaly.

Abych tedy odpověděla na otázku v prvním odstavci, zda je překladatel poezie více básníkem nebo překladatelem – no, především musí být velkým dobrodruhem. A troufnu si tvrdit, že by měl mít k poezii vztah a nezpochybnitelný cit pro jazyk. Pravdou je, že u nás se této disciplíně většinou skutečně věnovali sami básníci. Na druhou stranu vedle uměleckého překladu se v oblasti poezie objevuje také prozaický překlad nebo volné přebásnění, byť je někdy kritizováno jako snaha o usnadnění si úkolu.

Chci teď hned zjistit cenu
překladu textu.

Zajímavým příkladem verše, který dostal v češtině hned několik verzí, konkrétně 8, je Catullova nesmrtelná klasika Odi et amo. 

Latinský originál zní:

Odi et amo. Quare id faciam, fortasse requiris. (Nenávidím a miluji. Možná se ptáš, proč to dělám.)

Nescio. Sed fieri sentio et excrucior. (Nevím. Ale cítím, že je to tak, a trápím se.)

V češtině najdeme následující verze:

Otakar Smrčka (1904)

Nenávidím a miluji. Ptáš se: Proč je to tak?

Nevím, cítím však obojí vřít, trpím a mučím se jen.

František Kubka (1911)

Rád mám a nevražím. Proč si tak vedu, teď možná se tážeš;

nevím, však cítím to sám, že jsem tím mučen až v smrt.

Josef Stáhlík (1911)

Nenávidím a miluji. Proč? – tak možná se tážeš.

Nevím, leč, že je to tak, cítím a mučím se tím.

Vladimír Klepl (1928)

Láska a nenávist mé srdce sžírá. Ty se ptáš proč?

Nevím, však cítím tu palčivou bolest, která mne mučí, mučí.

Rudolf Kuthan (1929)

Znám jen lásku a zášť. A proč jsem takový, ptáš se. Nevím.

Že tak tomu však, zmučené srdce mé ví.

Otakar Palán (1936)

Ač nenávidím, přec mám přitom rád;

ty věci divné, nemožné snad jsou ti,

že nenávidě, musím milovat,

já pociťuji to a mne to rmoutí.

Dana Svobodová (1980)

Nenávidím – a miluji… Zvláštní věc!

Prý k čemu… Sám nevím proč; můj cit mě však táhne na skřipec.

Jiří Žáček (1980)

Miluji – proklínám! V jednom je obojí.

Proč? Nevím. Trýzním se – jen smrt mě vyhojí.

Tak která verze vám připadá nejhezčí, nejzajímavější, nejvěrnější? Líbí se vám použití rýmu, a tedy jakési počeštění? A co si myslíte o dodání motivu smrti, který v původním verši nebyl?
Nenávidíte ho, nebo milujete?

Autor: Michaela Zormanová

Komentáře