Je až neuvěřitelné, kolik cizích jazyků dokážeme překládat. I pro ty nejexotičtější jazykové kombinace se zpravidla najde někdo schopný cizí řeči porozumět, a dokonce ji přeložit. Geografické vzdálenosti v moderním světě nic neznamenají a lidé spolu dokáží komunikovat, jako by vyrůstali v jedné vesnici.
Jak je tomu ale s řečí zvířat, kterými jsme obklopeni? Můžeme ji chápat jako další cizí jazyk, kterému se snažíme porozumět, nebo se jedná o úplně jiný komunikační systém? V čem se liší od dorozumívání lidí?

Prvním zásadním rozdílem je (ne)schopnost odkazovat v řeči k jinému než současnému okamžiku

Pocit hladu může sice stejně dobře jako my vyjádřit třeba náš domácí mazlíček, byť jiným (a leckdy mnohem hlasitějším) způsobem. Co už ale náš jezevčík nezvládne, je zakňučet nám o tom, že měl ukrutný hlad předevčírem, kdy jsme se domů vrátili velmi pozdě. Lidé naopak nemají problém hovořit o minulosti i o budoucnosti a prostřednictvím jazyka se vyjadřují i abstraktně, zatímco zvířecí signály jsou většinou velmi pragmaticky orientované (aneb kdo z nás nechtěl někdy vyměnit své starosti za bezstarostný život kočky domácí).

Jazykzvířat se také skládá pouze z omezeného množství signálů, které mívají jasný význam a jsou užívány v opakujících se situacích. Právě díky této „nenahodilosti“ si většinou dokážeme zprávu „přeložit“ a adekvátně zareagovat (např. nakrmením, vyvenčením či v případě nebezpečných projevů útěkem).

Naproti tomu lidský jazyk je tvořen nahodilými (odborně řečeno arbitrárními) tvary, které můžeme navíc kombinovat, abychom získali další významy. Slabika „ko“ bude sloužit úplně jinému účelu ve slově „kozel“ a „kotel“, přestože zní v obou slovech úplně stejně. Jen těžko si ale můžeme představit, že náš pes zkombinuje vrtění ocasem a zavrčení, aby nám sdělil, že by si dal párek (pokud samozřejmě tímto představením nedoprovází naši přípravu buřtguláše, pak je sdělení jasné).

Napadlo vás někdy, jestli by se vaše dítě naučilo mluvit, i kdyby ho vychovávali vlci? I když s Romulem a Remem to dopadlo dobře, tento experiment doma raději nezkoušejte – lidská řeč totiž není vrozená a genetika s ní nemá nic společného: české dítě vychované v americké rodině bude samozřejmě mluvit anglicky jako rodilý mluvčí, a naopak. Naproti tomu kotě bude komunikovat mňoukáním a vrabec pípáním, i když vyrostou v izolaci (i když jak ukázal výzkum, i u zvířat se komunikace do jisté míry ovlivňuje učením). Pro člověka je ovšem kulturní přenos jazyka klíčový, sám od sebe se žádný „instinktivní jazyk“ naučit nemůže.

A mohou se zvířata naučit lidské řeči? Pokud např. kůň zastaví na povel „prrrr“, znamená to, že nám rozumí? Samozřejmě že ne. Uposlechnutí povelu je chápáno jako reakce na podnět, nikoli jazyková kompetence. Přestože je tedy zvířecí porozumění lidské řeči pouhou iluzí, někteří vědci se vydali ještě dál a pokoušeli se dokázat, že zvíře je schopno lidský jazyk dokonce produkovat.

Několik vědeckých týmů se rozhodlo vychovávat šimpanzí mládě spolu s dítětem a učit je stejným věcem. Brzy bylo zjištěno, že šimpanzi nejsou schopni lidskou řeč napodobit hlasově, a tak začaly pokusy se znakovým jazykem. Některá opičí mláďata dosáhla obdivuhodných výsledků a dokázala znaky i kreativně kombinovat. Tyto závěry byly však přijaty rozporuplně a řada vědců se přiklání k teorii, že šimpanzi, byť velmi chytře, pouze plní zadané úkoly s vidinou odměny a jazykový smysl do hloubky nevnímají.

Lidský a zvířecí jazyk jsou tedy v mnoha ohledech nesrovnatelné a vzájemné dokonalé porozumění zůstane asi jen záležitostí pohádek (vzpomeňme na Arabelu, Jiříka ze Zlatovlásky, Krakonošovu sojku „Práskačku“ nebo naopak lidské řeči znalého Maxipsa Fíka). Ale i když si na jazyk koček s CAT nástrojem nepřijdeme, i tak je s nimi leckdy komunikace snazší než s ostatními členy rodiny.

 

Autor: Marie Hamšíková




Komentáře

Okomentujte příspěvek