Přechylovat, či nepřechylovat? Věčná volba mezi „przněním“ cizích jmen a pravidly mateřského jazyka

 

Do debaty o přechylování ženských příjmení se alespoň jednou v životě zapojil snad každý z nás, ať už aktivně nebo pasivně. Zdánlivě nevinné téma často vyústí v bouřlivou debatu, v níž nikdo nezná bratra (ani sestru). A jelikož se ostré argumenty objevují na obou nesmiřitelných stranách, zkusíme se v našem příspěvku podívat na celou věc komplexněji, a pokud možno objektivně lingvisticky. Ale nebojte, žádná věda to není (příslib těm, kdo nyní chtěli přestat číst).

 

Na začátek ale přece jen trochu teorie

Ze školy si možná všichni tak trochu pamatujeme, že jazyky se dělí do rodin – máme např. jazyky románské, germánské nebo slovanské. Už méně jsme ale obeznámeni s jazykovými rozdíly typologickými. Kdo z nás už slyšel pojem „aglutinační jazyk“? Není třeba se obávat, nejedná se o středověký mučící nástroj, nýbrž o označení typu jazyka, který vměstnává co nejvíce významu a gramatiky do jednoho slova, jako třeba maďarština. Několik českých slov je tak často při překladu vyjádřeno jediným slovem maďarským. Jazyky se tedy vzájemně liší nejen slovní zásobou nebo výslovností a přízvukem, ale také (a zejména) svým vnitřním systémem. A to už se dostáváme k přechylování a jeho významu pro český jazyk.

Čeština je z hlediska typologie tzv. flexivní jazyk. To znamená, že používá flexi, tedy nejrůznější ohýbání, skloňování, časování – zkrátka přípony a koncovky, které dávají slovu dodatečný význam a umožňují mluvčím rozluštit vztahy ve větě. Naproti tomu angličtina si v tomto ohledu pomáhá pevným slovosledem, který jiným způsobem vyjádří totéž co české pády.

 

Aby té teorie nebylo moc, podívejme se na konkrétní příklad:

Jana urazila Hanku.
Jana offended Hanka.

Vidíme, že v češtině jsou to hlavně koncovky, nikoli slovosled, které nám říkají, kdo urazil koho. Naopak v angličtině hraje roli jen pořadí slov. Srovnejme:

Janu urazila Hanka.
Jana offended Hanka.

Slovosled v češtině zůstává, ale jména jsou nyní v jiných pádech než v předchozím příkladu, a tudíž je nyní uražená Jana. V angličtině – bez koncovek – význam zůstává, a pokud bychom chtěli zaměnit uraženou stranu za urážející, musíme změnit pořádek slov:

Hanka offended Jana.

Ale urážky stranou, jak tohle souvisí s přechylováním? Jednoduše – čeština si totiž bez koncovek neporadí. Podívejme se na příklad s příjmeními, nejprve českými přechýlenými a poté s cizími nepřechýlenými.

Nováková urazila Svobodovou.
Jones urazila Newman.

 

Najednou to nezní až tak česky, že? A kdo urazil koho? Na těchto příkladech, byť samozřejmě umělých a účelových, dobře vidíme, že češtinu dělá češtinou nejen slovo knedlík nebo hláska ř, ale také ohýbání slov a k tomu potřebné koncovky. Moc dobře to ví např. sportovní komentátor Robert Záruba, velký zastánce přechylování, který velmi dobře ví, jak náročné je bez koncovek komentovat třeba ženský hokej. Kdo fauloval koho bychom bez koncovek zjišťovali až podle toho, která ze sportovkyň usedne na trestnou lavici.

 

Chtěli jsme být objektivní, a zatím to vypadá, že vedeme kampaň za přechylování. Nebudeme zastírat, že za tímto článkem stojí absolventka bohemistiky, ale zkusme se teď nyní krátce zastavit u nejčastějšího argumentu protistrany, tedy že česká přípona -ová „przní“ jména jejich zahraničních nositelek. Meryl Streepová? Sharon Stoneová? Vždyť to trhá uši, slýcháme.

 

I u českých žen je navíc stále populárnější (a ve vymezených případech i právně přípustné), aby si po svatbě ponechaly nepřechýlený tvar příjmení, přičemž častým argumentem bývá, že pár Schneider–Schneiderová v cizině nemusí být považován za manžele se stejným příjmením, což může vyvolat zmatek a nejasnosti. Na druhou stranu není čeština jediným jazykem, který si cizí jména upravuje, a co víc, málo si uvědomujeme, že i mužská jména pro správnou funkci ve větě upravujeme – copak jsou v následujícím příkladu použity základní tvary z daného jazyka?

Poslal jsem to Smithovi a Normanovi.

Pánové Smith a Norman by se asi také divili, jak jejich příjmení v české větě vypadají, ale tyto zásahy nás paradoxně vůbec netrápí.

Ale abychom skončili trochu smířlivěji: jak praví Ústav pro jazyk český prostřednictvím své příručky, přechylování cizích ženských příjmení je sice s ohledem na nároky češtiny doporučováno (a seriózními médii téměř bez výjimky využíváno), ale není žádným předpisem nařizováno. Pokud tedy dostáváte z Meryl Streepové osypky (a teď nemáme na mysli její herecké umění), samozřejmě se můžete držet anglického stylu. Jen pozor, až se o ní rozpovídáte ve větě 🙂

 

A pokud jde o problematiku překladu

Osobní jména se v námi překládaných textech objevují zejména v právních dokumentech, jako jsou např. smlouvy. Zde často stojí jména osamoceně coby vyplněná kolonka, není třeba je skloňovat a současně je třeba udržet jednotnou podobu v originálním i překládaném dokumentu. Naši klienti se tedy nemusejí bát, že bychom jim např. v kupní smlouvě přidávali ke jménu prodávající či kupující strany jakékoli koncovky. Pokud ale dostaneme k překladu životopisný medailonek Jane Austen(ové), možnosti jsou otevřené. Tak hlavně aby se nikdo neurazil 🙂

 

Autor: Marie Hamšíková



Komentáře

Okomentujte příspěvek