Tento typ korektury přichází v úvahu ve dvou případech: 1) pro překlady, jejichž překladatel nebyl rodilým mluvčím jazyka, do něhož se překládalo; 2) obecně pro texty (ne nutně překlady), jejichž autorem nebyl rodilý mluvčí daného jazyka. Korekturu rodilým mluvčím má smysl na překlady/texty aplikovat, pokud je důležité, aby byly v pořádku nejen po věcné, ale i stylistické stránce. Například, pokud jsou určeny pro zveřejnění. V případě korektury překladů je třeba vzít v úvahu, že korektor - rodilý mluvčí - mnohdy neporovnává věcný soulad překladu s originálem. Často totiž dostatečně neovládá jazyk originální předlohy.

V některých případech klient požaduje po překladu daného dokumentu tzv. zpětný překlad do výchozího jazyka. Porovnáním původního originálu a zpětného překladu (čistě teoreticky by měl být shodný s originálem) se označí místa, kde došlo k odchylce a po jejich kontrole, resp. úpravě vznikne finální verze překladu. Zpětný překlad se ovšem využívá poměrně málo, mnohem běžnější je podrobné porovnání překladu vůči originálu větu po větě, mimo jiné proto, že je levnější.